O knize: 2020 / Toto je mimořádná kniha. Próza? Ano, určitě. Přesvědčuje od prvních stránek. A nejde jen o to, že její autorka Elena Makarova píše tak, že jakmile začnete číst, je těžké ji odložit. To je takříkajíc její charakteristická vlastnost. Ale také – a to je možná ještě důležitější – formuje postavy tak, že o jejich autenticitě nelze pochybovat. Totéž lze říci o okolnostech, v nichž hrdinové žijí a jednají. Žena středního věku žijící v Sydney, která před dlouhou dobou emigrovala z Ruska, dostane nečekaný balíček s literárním textem o ní. Autorka (již nežije) je téměř zapomenutá kamarádka z mládí, dějištěm je polovina 80. let, dějištěm SSSR v předvečer perestrojky. Bývalá obyvatelka impéria, které se před třemi desítkami let zhroutilo, se ocitne před zrcadlem, něco v něm poznává, s něčím nesouhlasí a něco komentuje, nikoli bez ironie. Každá postava má šmrnc, detaily času jsou úzkostlivě přesné, komentáře jsou přímo na místě, některé opravují, některé potvrzují Ano, to je próza. V první části. A druhý je přísný dokument. Autentické dopisy, poznámky, poznámky, úvahy na stránkách ruské – a nejen – historie skutečného člověka, vědce, „senteanta“, který hodně zažil, hodně věděl a o mnohém přemýšlel. V první části je to jedna z postav příběhu, se kterou mohl mít poměr, ale románek jeho hrdinky se nekonal. Druhým je zveřejnění významné části archivu vynikajícího genetika Vladimira Pavloviče Efroimsona, který dal autorovi knihy, kterou si právě přečtete. Takto Elena Makarova kombinuje „fikci“ s „fantastickým“. “, splývající v jediný celek. Jak se k této podobě knihy dostala, je záhadou, kterou zná pouze ona sama. Stejně jako záhada, proč to všechno čteme „plusquaperfect“, jako by to nebylo věnováno včerejšku, ale dnešku v plném slova smyslu.